Osmnáct kilo hlíny z Antarktidy. Polárnice Jana Smolíková popisuje, co všechno se dá vyčíst z ledu

Originální článek naleznete na Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Byl to váš dětský sen, podívat se na Antarktidu?

Ne, to ne. To bylo z kategorie snů, které bych se neodvážila ani snít. Na střední škole mi přišlo úžasné už to, že spolužáci mohli jet na studijní pobyt do Anglie. Ale když jsem tu možnost dostala, tak mi srdce zaplesalo. Nejen to geografické.

Lidovky.cz: Je těžké dostat se na polární expedici? Předpokládám, že o takové místo je dost rvačka, ne?

Mně ta příležitost přišla do cesty díky dlouhému sledu událostí. Když jsem byla na studijní stáži v rámci doktorského studia v Kolumbii, požádali mě tam o přednášky pro studenty. Obrátila jsem se s nějakými dotazy na kolegu, docenta Zbyňka Engela z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který mi poradil a pak mi napsal, že zrovna jedou na terénní výzkum k pramenům Amazonky do Peru. A jestli se prý nechci přidat, když to vlastně mám kousek. Tím to pro mě začalo.

Prameny Amazonky jsou náročnější prostředí, je to v horách ve výšce kolem 5000 metrů nad mořem. Když Zbyněk Engel viděl, že jsem schopná v těchto podmínkách přežít i pracovat, tak se mě jednou zeptal, jestli mám ráda zimu. Netušila jsem, kam míří, tak jsem řekla, že ano. (směje se) Jeho návrhem, abych s nimi jela na Antarktidu, jsem byla nadšená a jsem mu za tu příležitost moc vděčná.

Lidovky.cz: Musela jste před první cestou absolvovat nějaký kurz přežití?

Ne, to ne. Zkušenosti jsem nasbírala na dřívějších pracovních i soukromých cestách. Ráda jezdím do hor.

Lidovky.cz: Na Antarktidě, konkrétně na ostrově Jamese Rosse, kde se nachází Mendelova polární stanice, kterou provozuje Masarykova univerzita, jste byla od té doby třikrát. Je ještě něco, co vás tam dokáže překvapit?

Všechno – a to je na tom úžasné. Každá expedice je jiná. Jednak jezdí pokaždé jiná skupina lidí, liší se pracovní náplň, různorodé bývá i počasí, které může pohodovou terénní práci během chvíle proměnit ve velkou výzvu. Pestré jsou také přírodní scenerie, které Antarktida nabízí, i když si mnoho lidí představuje jen bílé pláně. Během cesty tam i zpět taky nikdy nevíte, co vás čeká. No a nejvíc dokážete překvapit sami sebe.

Lidovky.cz: Co vás na tom nejvíc baví?

Ta nezměrná volnost a odlehlost. V terénu nejsou vymezeny žádné cesty, můžete jít, kam se vám zamane. Jsou tam místa, kde nikdo nikdy před vámi nebyl. Jedinečná krajina, kterou jinde neuvidíte. Tučňáci a tuleni před stanicí. A klid, který vám prostoupí až do duše. Ale mě baví i všechno kolem – takové to dobrodružství, cesta tam, odříznutí se od lidí i internetu, od dnešního světa. Uvědomíte si tam divokost a sílu přírody v plné kráse, ale i její křehkost a zranitelnost. Velkou roli hraje i super parta lidí, která se tam zatím pokaždé sešla.

Lidovky.cz: Jste během pobytu ve spojení s rodinou?

Internet tam vůbec není, takže žádná možnost surfovat po internetu a volat přes nějakou aplikaci není. Mobily tam nemají signál, takže fungují jen jako budík nebo foťák. Jediné spojení je přes satelitní telefon. Buď můžeme rodině zavolat, nebo poslat esemesku, dají se i stáhnout e-maily, ale nemůžeme to využívat pořád, protože je to drahé. Většinou se ozveme po příjezdu, že jsme v pořádku, a pak jednou za čas napíšeme mail nebo zavoláme.

Lidovky.cz: Není to těžké, takhle naráz a na dlouho se odstřihnout od internetu?

Naopak. Troufla bych si říct, že většina z nás si to tam užívá. Přála bych to každému, moci se na dva měsíce odpojit a vypnout všechny sítě. Máte pak krásně čistou hlavu. Nejste zatížená ani zprávami, ani komunikací. Získáte úžasný prostor pro sebe. A taky víc času na práci. Věřím, že kdybychom byli neustále připojení, ozývalo by se nám hodně lidí zvenčí a nemohli bychom se na práci tak soustředit. Takhle všichni vědí, že musí počkat.

Lidovky.cz: Jste v kontaktu se sousedními polárními stanicemi?

Kontakty na ně jsou pro případ nějaké pohotovosti, ale v každodenním kontaktu nejsme.

Lidovky.cz: Vídáte občas na moři třeba rybářské lodě?

Na ty už jsme hodně daleko na jihu. Ale v minulých letech se u našeho ostrova zastavovaly velké zámořské turistické lodě a občas se stane, že se kapitán spojí se stanicí a turisti se k nám přijdou a že některý z našich vědců je pozván na přednášku na loď. To je příjemné, protože nám tam pak nechávají čerstvé potraviny.

Lidovky.cz: Co je na pobytu na Antarktidě nejtěžší? Zima?

Zima ani ne. V antarktickém létě, které se kryje s naší zimou a kdy tam jezdíme, jsou teploty většinou plusové a pohybují se kolem nuly, někdy to klesne k minus pěti až deseti stupňům Celsia. Větší problémy dělá vítr, který samozřejmě pocitově teplotu snižuje. To si pak člověk někdy nadává, co tam vlastně dělá – třeba když jste tři hodiny venku a máte něco dělat holýma rukama. Ale daleko těžší je zorganizovat si práci. Jste hodně pod vlivem počasí, takže i když máte připravený plán, abyste během pobytu stihla všechno udělat, může se to vlivem počasí rychle měnit. Přijde horší počasí a musíte se rychle přizpůsobit.

Lidovky.cz: Jaký je na ostrově Jamese Rosse rozdíl mezi počasím v létě a v zimě?

Během antarktické zimy teploty tam klesají hluboko pod bod mrazu, zamrzají potoky, půda je až k povrchu zmrzlá jako kámen. Sněhové srážky se ukládají na ledovci, a ledovec má tak šanci doplnit svoji hmotu a narůstat. Během léta se oteplí, vytvářejí se zde teplé větry, takzvaný fén, který přispívá k zahřívání povrchu. Vrchní vrstva věčně zmrzlé půdy, permafrostu, rozmrzne zhruba do hloubky jednoho metru. Sníh a led z ledovců tají, zvýší se vodnatost řek a občas se vyskytují srážky v podobě deště.

Lidovky.cz: Co jste tam vlastně zkoumali?

Zkoumá se tam více oborů, skupina vědců bývá pestrá od klimatologů přes hydrology, geology, geomorfology až po biology a mikrobiology. Já se tam zabývám kryosférou, tedy prostředím, kde se vyskytuje led. Během prvních dvou výprav jsem sledovala nárůst a úbytek ledovců, letos jsem se zaměřila především na výzkum permafrostu a mapování terénu pomocí dronu.

Lidovky.cz: Co všechno se z ledovců na Antarktidě dá vyčíst?

Ledovce jsou úžasná kronika času. Vznikají hromaděním sněhu. Podle toho, jak moc sněží, se každý rok vytvoří tenčí, nebo silnější vrstva sněhu, která se časem přemění na led. A s každou vrstvou se ukládají i informace o teplotách, složení vzduchu, zkrátka o podmínkách, za kterých vznikla. Z ledu se tak dá vyčíst, kdy došlo k velkým sopečným výbuchům, nebo jsou v něm stopy po jaderných útocích na Hirošimu a Nagasaki. Při výbuších se částečky popela dostanou do vysokých vrstev atmosféry a vzdušné proudy je roznesou po celé planetě včetně Antarktidy. V ledovci se dají dělat vrty a z nich zjišťovat, jaké bylo v minulosti klima.

V ledu se tak dá číst jako v knize. Dá se z něj vyčíst i důkaz o tom, že globální oteplování má na svědomí člověk? Ano. V centru Antarktidy se dělají vrty až do hloubky několika kilometrů. Mezinárodní tým vědců se v oblasti zvané Dome C dostal do hloubky tři a půl kilometru, což odpovídá osmi stům tisícům let do minulosti. Analyzovali vzduch, který se v bublinkách usadil v jednotlivých vrstvách, a zjistili jeho složení včetně množství oxidu uhličitého v atmosféře v různých dobách. Když pak vykreslili jeho křivku za všechna ta tisíciletí, došli k názoru, že střídání teplejších a chladnějších období bylo celkem pravidelné. Vybočili jsme z něj až v posledních sto letech. To je prokazatelný důkaz, že člověk a jeho aktivity ovlivňují složení atmosféry, a tím i změnu klimatu.

Lidovky.cz: Byla jsem překvapená, když jsem si našla geomorfologickou mapu Antarktidy a zjistila jsem, že bez ledu by vypadala úplně jinak, roztříštěná na množství ostrovů. Co o ní ještě běžný člověk neví?

Ano, Antarktida je kontinent, tedy má pod ledem na rozdíl od Arktidy pevnou zem. Občas lidi překvapí, že na Antarktidě bývala vegetace, žila tam zvířata a bylo tam teplo. To se samozřejmě týká doby před 66 miliony let. Ještě předtím se Antarktida nacházela severněji a byla spojená s Jižní Amerikou, Afrikou a Austrálií. Teprve během následujících milionů let doputovala na jih a zalednila se. Na ostrově Jamese Rosse se našlo zkamenělé dřevo, amoniti i pozůstatky dinosaura. To vše dokazuje, že život tam byl celkem bujný.

Lidovky.cz: Jak vypadá dnešní tamní vegetace?

Jsou tam mechy, lišejníky a houby, ale samozřejmě ne takové, jaké známe třeba z českého lesa. Antarktické houby jsou mikroskopické, vypadají například jako černé tečky na skalách. Jiné rostliny ani trávy tam nerostou. Ale už třeba na Jižních Shetlandách, v západní části Antarktického poloostrova, rostou trávy a byly tam zaznamenány i dvě kvetoucí rostliny, nejspíš zavlečené lidmi. S postupným oteplováním se dá čekat, že se rostliny budou rozšiřovat.

Lidovky.cz: Jak moc musíte dávat pozor, abyste tam nějaké to semínko omylem nepřivezli?

Na to se dává velký pozor. Když tam jezdí turistické lodě, procházejí turisti dezinfekčním bazénkem. My dezinfekcí neprocházíme, ale samozřejmě se tam nesmějí vozit žádná semínka, květiny a podobně. Je potřeba dávat pozor, abychom místní prostředí neznečistili něčím, co tam nepatří. Na antarktickém kontinentu jako takovém jsou tato pravidla ještě mnohem přísnější. Tam například nesmí na sníh ani ukápnout benzin, a když se to stane, je třepodívat ba ten kousek sněhu vyříznout, odnést na stanici a ekologicky zlikvidovat. U nás to tak přísné není, protože část ostrova Jamese Rosse, kde se pohybujeme, není zaledněná, ale na nebezpečí kontaminace se i tak velmi dbá.

Lidovky.cz: Jak se řeší čištění odpadních vod ze stanice?

Organický materiál z jídla a papír se pálí ve spalovně. Sklo, plechovky a podobně se ukládá do barelů a pak odváží na kontinent. Nesmíme tam za sebou nechat nic. Čističku odpadních vod ale nemáme, protože jsme stanice do počtu dvaceti osob a ty ji mít nemusí. Samozřejmě ale do vody žádné chemikálie nevypouštíme. Vodu bereme z potoka, který teče z ledovce, je malinko kalná, takže musí nejdřív projít sedimentační nádrží, kde se ukládá štěrk a písek. Máme normální sprchy a splachovací záchody, takže po této stránce je to luxus.

Lidovky.cz: Když už mluvíme o tom, že jste si museli odvézt odpad: jaké vzorky jste si s sebou přivezli?

Na všechny vzorky musí být speciální povolení. Osobně jsem si přivezla asi osmnáct kilo zeminy, ale například kdybychom našli nějakou zkamenělinu, tak na to bych musela mít zase jiné povolení.

Lidovky.cz: A když se tam najde něco opravdu výjimečného, komu to patří, když Antarktida je oficiálně území nikoho?

Nálezy patří tomu, kdo je najde, když na to má patřičná povolení, aby to mohl odvézt. Některé vzorky se dovezly do Česka, tuším, že i obří amonit. Antarktida je neutrální území, tedy podle Antarktické dohody nepatří žádnému státu.

Lidovky.cz: Co očekáváte, že zjistíte z těch osmnácti kilo hlíny?

Snažíme se zjistit, jaký vliv mají změny probíhající v místním prostředí, tedy i změna klimatu, na permafrost. Jak rychle rozmrzá, jaké vlastnosti zeminy mají na rozmrzání vliv a jak se tyto vlastnosti mění. Čili budeme měřit její termální, chemické a biologické vlastnosti. Zeminu jsme odebírali z předpolí ledovce, to znamená z míst, kde ledovec končí. Postupně se zmenšuje a my zjišťujeme, jestli by na nově odkrytých místech mohla v budoucnu růst nějaká vegetace. Až bude docházet k odlednění i v jiných částech světa, mohou tyto informace pomoci k tomu, abychom věděli, jak se budou podobná prostředí chovat například tady v Evropě. Antarktida je fantastická v tom, že je možné pozorovat tyto procesy úplně bez vlivu člověka.

Lidovky.cz: Věnoval se nějaký člen expedice i zvířatům? Měli jste s sebou zoologa?

Zoologa přímo ne, ale mikrobiologa Pavla Švece, který odebíral tučňákům a tuleňům vzorky podobným způsobem, jako se teď dělají testy na covid – štětičkou jim bral stěry ze zobáčku, z tlamy a řitního otvoru a zjišťoval možnou přítomnost parazitů.

Lidovky.cz: Jsou tamní zvířata plachá, nebo naopak?

Tučňáci jsou hodně zvědaví, takže když sedíte v klidu, jsou schopni přicupitat až k vám. Přiblížit se dá bez potíží i k tuleňům. Pozor se musí dávat u lachtanů nebo u tuleně leopardího, ti jsou nebezpeční a mohli by na člověka zaútočit.

Lidovky.cz: Jak vypadá běžný den na stanici?

Budíček stanoven není, ale všichni se scházíme kolem osmi u snídaně. A pak už má každý svůj plán, co chce ten den dělat. Většinou vyrazíme do terénu, někdo má službu v kuchyni.

Lidovky.cz: Máte každý svůj pokoj?

Kapacita stanice je dvacet lidí, a když je plná, spíme po dvou nebo i po třech. Letos to ale bylo luxusní, to jsme měli každý svůj pokoj.

Lidovky.cz: Jak to děláte s jídlem? Předpokládám, že ulovit si tam nic nesmíte, takže si musíte přivézt všechno s sebou.

Je to tak. Lovení tamní zvěře je povolené jen v případě, že by člověku šlo o život. Ani nevím, jestli by někdo z nás byl schopen nějakého toho tučňáka nebo mrože pozřít, protože to jsou tak krásná zvířata, že by s tím většina z nás měla velký problém. Naštěstí to fakt nehrozí, zásoby jsou vypočítané s rezervou. Velká část se posílá už na podzim nákladní lodí do Jižní Ameriky. To jsou trvanlivé zásoby v konzervách, sušené nebo v prášku. Těsně před odjezdem z Jižní Ameriky – z Chile nebo Argentiny – pak nakoupíme čerstvé potraviny, zeleninu, ovoce, maso a vejce. Všechno jede s námi lodí. Tentokrát nám ovoce i zelenina vydržely celý měsíc.

Lidovky.cz: Na co jste se nejvíc těšila domů?

Na dlouhou teplou sprchu. Na stanici máme teplou vodu nastavenou na dvě minuty, což občas lehce přetáhneme, ale musí zbýt na všechny, takže jsem se těšila, až si nebudu muset počítat čas. A pak samozřejmě na rodinu a na kamarády. Je sice fajn, jak se tam člověk odstřihne, zklidní, ale o to víc se pak těší zpátky.

Lidovky.cz: Máte v plánu se na základnu vrátit? Nebo se podívat na severní pól?

Severní pól mě vůbec neláká. On je pohyblivý, jsou to vlastně jednom kry. Většinou se tam jezdí turisticky, letadlem. Ale na ostrov Jamese Rosse bych se vrátila moc ráda. Jak se říká, člověk tam lehko chytne antarktický virus a zamiluje si to. A já ho chytla taky.