Říkejme studentům častěji, že jsou skvělí, říká Petr Liška, držitel Ceny rektora pro vynikající pedagogy.

Petře, Ty jsi získal na konci roku 2021 Cenu rektora Masarykovy pro vynikající pedagogy, jak jsme psali zde, tak Ti i zde moc gratuluji. Prozraď nám, jak se taková cena získává?

Předem musím říct, že si nejsem jistý, že jsem tak vynikající pedagog, abych si tu cenu zasloužil. Ale bylo to hlavně na základě hlasování studentů a myslím si, že mi pomohlo, že jsem několik semestrů učil skvělou partu budoucích učitelů. A pak asi i hlasy z Fakulty informatiky MU, kde také učím a studenti jsou se mnou spokojeni.

V textu ocenění stálo, že studující na Tvé výuce nejvíce oceňují především empatii, flexibilitu a lidský přístup, který jim pomáhá pochopit i náročnější a méně oblíbené matematické oblasti. Jak tyto sympatické „skills“ vkládáš do výuky?

Já do hodiny nejdu asi jako většina mých kolegů s tím, že chci dělat perfektní matematiku. Já nejsem perfektní matematik. Chci, aby studenti látku pochopili a aby se jim hodina i líbila. Samozřejmě, že musí být v matematice na vysoké úrovni. Ale zejména ve výuce budoucích učitelů se jim snažím ukázat, k čemu vysvětlovaná látka je. Nemám ani unikátní metody, ani spoustu studijních materiálů. Snažím se ale být přístupný, pochopit, že oni látku nechápou, a vysvětlit jim ji.

Když říkáš „pochopit, že oni to nechápou“. Jak to děláš? Snažíš se dostat do jejich pozice a podívat se na probírané téma jejich očima? Jde to vůbec?

Jde, ale je to pro mě čím dál těžší. Čím jsem starší a čím vícekrát téma vysvětluji, tím míň chápu, co na tom studenti nechápou, s věkem ztrácím trpělivost. Myšlenky a pojmy se mi snad vysvětlit daří, ale už nechápu, že nezvládají počítat a že jsou málo „vypočítaní“ ze střední školy. V poslední době na to narážím častěji, určitě to bude i vlivem distančního vzdělávání.

Navíc, jakmile začnu na přednášce volně povídat a studenti neslyší pojmy definice, věta, důkaz, tak mám pocit, že občas vypnou a nevšimnou si, že teď je to vlastně to důležité 😊 Stále ale na stylu výuky pracuji a přemýšlím, jak jim co vysvětlit. Je to ale boj😊.

Obvykle na studujících poznám, že látku nechápou. Někdy mám čas se tomu věnovat déle, někdy ale bohužel ne. Jednodušší pro mě bylo, když jsem byl pouze cvičící předmětu a byli jsme se studenty na stejné lodi a jeli jsme udělat zkoušku u přednášejícího. Ale teď, když jsem přednášející, se s nimi mohu dostat těžko na loď proti sobě samému😊.

Ještě mi prosím řekni, proč si myslíš, že studenti popisují, že máš „lidský přístup“?

To je dobrá otázka. Asi je to v tom, že se nebojím udělat si srandu, a to jak ze sebe, tak z nich. Mám své oblíbené vtípky, umíme se pobavit. Občas se stane, že se v hodině míň počítá, než povídá. A také umím stále pochopit, že oni občas něco neumí, umím jim to odpustit a věřím, že to vyjde příště. Prostě je vnímám jako lidi, chybovat je přeci lidské. Nejsem zbytečně „tvrdej“, což je někdy možná chyba, ale možná je ten lidský přístup i v tom.

Jak se tento lidský přístup odráží u zkoušek?

Jsem v luxusní pozici, že většinou učím budoucí učitele. Mým cílem není udělat z nich prvotřídní vědce-matematiky. Nejde mi úplně o přesnost, ale o to, aby látce rozuměli. Když se řekne „derivace“, je nejdůležitější, že ví, k čemu je to dobré, a rámcově tomu rozumí. Také se velmi snažím, aby náš obor měli rádi. Na fakultě z nich děláme špičkové odborníky, ale oni ten obor ve finále nemají moc rádi, což je smutné, protože často je naše fakulta pro uchazeče první volbou.

A Ty učíš hlavně studenty učitelství?

Ano, nejvíc učím budoucí učitele, hlavně v bakalářském studiu, a to Matematickou analýzu. Pak učím na Fakultě informatiky, vždy na podzim Diferenciální a integrální počet a pak mám jeden předmět pro tzv. odborné matematiky na naší fakultě: Dynamické systémy. Tam je vždy kousek matematiky a hned si ukážeme konkrétní model a spoustu důkazů, k čemu je to dobré. Přednáším také na Mendelově univerzitě, kde jde o matematiku pro obory Mezinárodní teritoriální studia a Regionální rozvoj. Jsou to „ne-matematici“, jde hlavně o to ukázat, že matematika je jazykem na řešení problémů, a ukázat, jaké problémy mohou oni řešit (a vyřešit). V matematice, pokud chceme něco pochopit, si to musíme osahat a něco spočítat. A to je občas nepříjemné:-D

Jsi v kontaktu se svými bývalými studenty?

Jsem v kontaktu s absolventy našeho učitelského studia. Snažím se získat zpětnou vazbu, a to jak na své předměty, tak na studium oboru jako celek. Ptám se jich, co jim do praxe pomohlo a co jim chybělo. Nejsou ze všeho vždy nadšení, ale naštěstí na mé předměty vzpomínají v dobrém. Já sice učím většinou pouze odborné předměty, ale snažím se jim ukázat nějaký přesah ve stylu: toto se na střední škole učit nedá, ale chápeme díky tomu dané téma nebo jim alespoň ukážu, co v našem světě díky tomu funguje. Říkám jim tím, že ta nadstavba rozhodně není zbytečná. A to je něco, co studenti oceňují.

Já se teď vrátím k našemu prvnímu setkání v roce 2010, kdy fakulta zejména díky prof. Zuzaně Došlé, tehdejší proděkance pro vnější vztahy, získala velký projekt OPVK, díky kterému došlo v mnoha ohledech ke inovacím učitelských programů naší fakulty. Ty jsi byl projektovým manažerem a já jsem projektu dělala public relations. Co pro Tebe tento projekt znamenal a jak vnímáš, že se na změně koncepce studia učitelství na fakultě podepsal?

Byl jsem čerstvý absolvent, tedy člověk plný ideálů, mladý a nesmiřitelný😊. Do projektu jsem sepsal řadu věcí, o kterých jsem si myslel, že by je bylo dobré zavést či změnit. Všechno se nepovedlo. Třeba zajištění mezioborové propojenosti, které je zkrátka obtížné obecně. Každopádně projekt nastartoval řadu dobrých věcí. Založil první krok pro zvýšení počtu hodin pedagogických praxí, přibyly volitelné praxe. Vznikly také nové předměty, jež dodnes fungují. Jako ty, jež dnes studenti nazývají „předměty z učebny J“: jde o předměty rozvíjející „soft skills“: Práce se skupinovou dynamikou, Komunikační tréning, Inspiratorium pro učitele. Některé z těchto předmětů jsou velmi oblíbené.

Více se o projektu dočtete zde, na webu Učit se učit, který z projektu jako inspirace pro budoucí učitele vznikl a stále přináší informace a inspiraci.

Co si myslíš, že by bylo dobré pro budoucí učitele na fakultě udělat? Co Ti tu chybí?

Podle mě studentkám a studentům málo říkáme, že jsou skvělí. To se tu nepěstuje. Když člověk přijde třeba na Právnickou fakultu MU, řeknou mu, že je na prestižní škole a že je skvělý. Ale studenti učitelství jsou skvělejší, a nikdo jim to neřekne. Oni si vybrali těžký obor, mají dvě odborná studia, k tomu pedagogicko-psychologický základ, patery státnice a těžké ukončení (2 odborné, 2 didaktické a pedagogicko-psychologický základ). A teď nevím, jak to správně říci, ale my se na ně jakoby díváme skrz prsty. Na mnoha oborech pořádně neví, že tam studenti učitelství jsou. Pro některé jsou to zase „ti hloupější“ než studenti klasického odborného studia. Ale oni jsou dvojodborníci, a my jim neříkáme, že jsou skvělí. Moji studenti byli úplně vykulení, když jsem jim to řekl. Měli by to slyšet častěji, aby na sebe byli víc hrdí. Protože dostudovat učitelství je výzva.

My ale mnohé studující tlakem na odbornost odradíme. Někteří odejdou už během studia, někteří studia dokončí, ale řeknou: já na střední školu učit nepůjdu, protože mám dojem, že bych to odborně nezvládl. Takže my jim tak snížíme sebevědomí, že jdou radši dělat něco jiného nebo jdou na základku, protože ze sebe mají špatný pocit.

A jak studentům učitelství podle Tebe pomáhají oborové didaktiky, tedy hodiny, kde se učí, jak učit konkrétní předměty?

I tady podle mě platí: nedělat ze studentů učitelství super odborníky. Vědět, že je před námi budoucí učitel a budovat oborovou didaktiku. A to udělat můžeme: lépe ukázat, jak konkrétní obory i témata učit, jak to dělat jinak, zajímavě, jak obory propojovat. Pak jsou tu legislativní věci, které udělat nemůžeme, jako např. obory zcela změnit, zavést půlroční praxe apod. Ale vážit si toho, že se oborové didaktice někdo věnuje, to udělat můžeme. A je to i v souladu s novou koncepcí změny vzdělávání budoucích učitelů, která začala letos. Tak uvidíme, co přinese.

V rámci projektu se v roce 2010 začala měnit i koncepce pedagogicko-psychologického základu. Jak se ta podle Tebe vyvíjí dál?

Některé změny se udělaly. Problém vidím v tom, že je to lehce nekoncepční. Tím, že fakulta výuku předmětů poptává, a něco učí lidé z Filozofické či Pedagogické fakulty MU, překrývá se to. Učí se tak stejné věci v různých předmětech. I když toto se zlepšuje, protože mezi sebou vyučující více komunikují. Navíc jde o univerzální didaktiky, a tak se spousta věcí třeba v matematice použít vůbec nedá. A jsem zase u toho, že chybí podpora oborové didaktiky, a že ta není s pedagogicko-psychologickým základem propojená. U nás didaktika matematiky znamená: takhle se ty příklady počítají. Ale jak to učit? Jak výklad udělat zajímavější? Jaké metody použít na to a to téma? Jaká má být právě zde motivace? To už se tolik neřeší. Studenti pak jdou do praxe v tomto ohledu připraveni méně než studenti z Pedagogické fakulty MU. Tam třeba nejsou takoví odborníci na matematiku, ale ví lépe, jak učit. Modelových postupů, jak něco učit, nabízíme málo a vystudovaní učitelé pak vše objevují až před katedrou. U nás hodně akcentujeme, aby byli odborníci na svůj obor. V zahraničí více akcentují, aby uměli učit. A mělo by to být nějak napůl. To vnímám z reakcí našich studentů.

Jak nacházíš cesty vysvětlování složitých a často velmi abstraktních témat?

O každé hodině předem přemýšlím a po každé hodině přemýšlím, zda se to povedlo Snažím se na sobě pracovat. Letos jsem se i přihlásil na několik workshopů, které pořádá CERPEK. Stal jsem se členem Komunity vzdělavatelů budoucích učitelů. Učím se přemýšlet o věcech, o kterých jsem dříve nepřemýšlel, a prohlubuji si pedagogicko-psychologické dovednosti. Na začátku mě ale nejvíc inspiroval online kurz na MIT Jak učit vědu na vysoké škole? (How to teach college level science?). Tam velmi akcentovali, že vyučování má být „story“ čili příběh. Výklad má někam směřovat, musí zaujmout. Třeba v dynamických systémech je model „dravec – kořist“, který vznikl na základě toho, že jeden námořní biolog po válce změřil, že je méně ryb. Což bylo divné, protože za války se nelovilo. Tak o tom přemýšlel. A protože chodil s dcerou matematika, někde u večeře o tom hovořili. A ten matematik mu vymyslel model, který vypadá tak a tak. Takže takhle se snažím pracovat s příběhem na úvod tématu. Když děláme model, nezačnu příkladem, ale řeknu třeba: „tohle je model lásky“ – a hned o tom začnou všichni přemýšlet, protože je to zaujme.

Pracuješ se zpětnou vazbou studentů?

Ano, snažím se o to. Nedávno jsem si i připravil vlastní dotazník, který se ptal i na jiné věci než předmětová anketa. A asi nejsilnější, co jsem se zde dozvěděl bylo, když studentka napsala, že chápe, že studenti učitelství nejsou ty nejostřejší tužky v penále. Tuhle metaforu všichni známe. Ale ona ji rozvinula a napsala, že by asi bylo lepší, kdybychom se je snažili ostrouhat, a ne je zlomit. No a já bych chtěl být takový učitel, který ty pastelky ostrouhá, ale nezlomí. Tak snad se mi to daří.

Petře, děkuji Ti za rozhovor a přeju, ať se Ti to daří.
Zuzana Jayasundera